Nevím, jestli to přišlo naráz a hned, nebo postupně, ale uvědomovala jsem si, že na skupinách se se mnou děje cosi- myslím, že to bude to - pro co mne paní Doktorka v lékařské zprávě charakterizovala jako nekompromisní- nepochybně - v té chvíli to tak bylo. Otázka je - co vlastně bylo nekompromisní . Co to bylo ? Já sama jsem na to byla zvědavá - tohle bylo opravdu nové - bylo to poněkud autonomní. Stávalo se to několikrát za skupinu- a při kontaktu s paní Doktorkou – často.
Začala skupina - pokud se probíral někdo jiný než já-přestávám vidět. Místo lidí vidím jen skvrny, světlé, nebo tmavé-snad podle toho co mají na sobě- nic nevidím - nevadí mi to. Sedím těsně před člověkem, který mne právě zajímá - a najednou cvak-cvak- jako, když něco přepne- jako, když sepne relé- a mluvím- vůbec netuším, co řeknu. Padá to ze mne-jako němci do krytu. Asi si z toho pamatuju jen části, a ani to moc ne. Totéž se stalo v případě, , že mne paní Doktorka vyzvala, ať k tomu něco řeknu. -Bylo to nekompromisní sdělení - čehosi. Když to skončilo, vždycky jsem byla překvapená, že sedím úplně jinde, než jsem myslela-pokaždé mne to zaskočilo a snad jsem byla i trochu jako omámená.
Stávalo se taky, že jsem se nemohla dost rychle vrátit zpátky. Skupina skončila - a já jsem byla mimo -věděla jsem, že mám vstát a odejít, ale neviděla jsem, i když o ostatních jsem věděla-možná jsem se tam i motala. Potom mi paní Doktorka letmo položila ruku na levé rameno - a já jsem se vrátila. -To se stávalo, když mi dala zabrat, asi víc, než si myslela. Co to bylo ? Bylo to autonomní a do jisté míry se to stává i teď, ale na skupinách - tenkrát - to bylo velmi výrazné. Já jsem se nad tím nepozastavovala. Vždycky jsem takové věci , když jsem na ně v průběhu života narážela - přijala jako samozřejmé a přirozené a nezabývala jsem se tím-prostě to tak bylo- vždycky ? Zdá se, že ano- jen jsem si to ve vyhrocené situaci víc uvědomila - po těžkém stresu jsem se hodně otevřela ? Nevím - snad je to jedno. -Vypadá to, že v určitých chvílích - zájmu, nebo stresu- cosi mluví za mne-bez mého vědomí a vůle, ale vím o tom - slyším to - jako tenkrát ten druhý vjem- slyším sebe-jak mluvím. . Když je to ve stresu a strachu, jako se to stává s paní Primářkou-tak to spíš škodí- je to cizí zásah - já bych to neřekla, vůbec by mne to v tu chvíli nenapadlo. Příliš se bojím. Myslím ale, že to co ze mne v takovém případě vypadne- je prostě pravda. Je to chladné-tvrdé-nekompromisní- pravda. Co to je ?
Je to prosté - informace. Odkud ?
- Když jsem si plně uvědomila to přehození-přepnutí - cvak-cvak, hned jsem si řekla- tak to mi asi přeskočilo-proto se to tak říká ? Nevím. Nezdálo se, že si myslí, že jsem blázen - já jsem si to tenkrát pochopitelně nechala pro sebe.
-Na jedné skupině mne opravdu pořádně proprali- nemohla jsem se z toho vzpamatovat. Všichni už odešli na oběd- a já tam pořád seděla a něco jsem mlela. Až jsem uviděla paní Doktorku- stála nade mnou a říkala mi, že je oběd, pak mi bylo dost zle.
-Na některé ze skupin jsem se zeptala, proč se mne bojí ? - To řekla Blanka, že se mne báli. Paní Doktorka řekla, že se směju, jako když cením zuby-pěkné, to mám radost. Už jsem z nich úplně hotová - nechápu to. Moje pocity jsou úplně jiné. V tom týdnu si přišli chlapi kvůli lístku na peníze, úplně jsem zapomněla-co s tím. Dokonce jsem to neřekla-bylo to hrozný.
Asi čtvrtek, nebo pátek. Opravdu jsem cvaklá. Při komunitě si proti svému zvyku záměrně sedám do první řady, abych seděla přímo proti paní Doktorce. Myslela jsem to dobře - jako, že už se jí nemusím bát-nebo tak nějak. Bylo to úplně blbý -trapný. To byl poslední den , kdy tam paní Doktorka byla - jela na dovolenou do Alp- do Rakouska, skoro na celý týden. Večer mi znovu dali ten hnusný prášek- co mi po něm bylo zle- to byl šok, ani mi to neřekla a odjela na týden pryč. Postěžovala jsem si Evě-řekla, že u druhé doktorky zařídí, aby mi to zase vzali, ale já jsem to odmítla - to se nedělá - to by byl zásah do jejího rozhodnutí, a to ne. Teď mne napadá, že to asi bylo pondělí - další týden-no určitě to bylo až v pondělí.
-Asi úterý. Paní Doktorka tu není - chybí mi. Ráno přišel na kuřárnu medik-je to její syn-všichni jsou z něho vedle. Dělá práci o neverbální komunikaci. Chce, abych to taky šla dělat, je mi zle- odmítám ho - naschvál. "Paní Doktorka mi zvýšila léky a mně je po nich špatně. Ne-ne-ne"-odmítám. Urazil se "..Máte na to právo"- je taky tvrdý, i když nevypadá. "Já vím."
Potom s Petrou malujeme obrázky - rodina, při tom se u nás zastavil-bral si s sebou Blanku. Petra řekla "Ale chtěl jste i Zdenu." říkám "Já jsem nechtěla " . Malujeme obrázky - něžné - křehké.
Asi nějak v tom období také děláme koláže - má to být radost. Je to zvláštní jak vždycky rychle najdu to co potřebuju - u těch koláží - je na to málo času a mně hned padne do ruky to co chci. Dala jsem tam zeměkouli ve vesmíru a u ní jasnou hvězdu. Vpravo nahoře pokračovaly ohňostroje a Anděl-oddělení nebeského od pozemského-pak dál až u kraje vlevo bylo pozemské. Uvědomila jsem si, že tuhle koláž jsem musela dělat už nejmíň o týden dřív. To pozemské bylo úplně vpravo-napsala jsem to špatně. Úplně vlevo dole, bylo to co není ani pozemské, ani nebeské. Ještě než jsme začali-tak jsem požádala ostatní, kdyby padli na něco většího - úplně černého, aby mi to dali, ale poměrně rychle jsem si to našla sama. Je zajímavé jak velice málo se v časopisech vyskytuje větší - úplně černá plocha. Blanka mi ale něco dala- nebylo to černé, ale šedé- byl to tachometr s ručičkou na nule a s nápisem Tranzit-tam a zpět- tam a zpátky. Napadlo mne tenkrát, že Blanka mi často poskytne to co právě potřebuji- to bylo ono. V pozemském bylo něžné srdíčko na písku, asi z oblázků kytiček a v něm "..Z lásky" , taky tam byl krb a v něm oheň a nějaké hezké- snad nádobí. Až nahoře hvězda a východ slunce. Dole byl západ slunce-spojoval pozemské -nebeské- a to co je odjinud. Vlevo od nebeského bylo to jiné-dole - můj sen-pootevřené dveře, prosvítající světlo za nimi. Byla jsem tam já, ta slabě osvětlená chodba - a nad tím - modré- modré - jiné, ani pozemské, ani nebeské- smrt- moje smrt- něžná- zářivá - v tom víru.
Vrátím se ještě k té první koláži- moje vjemy. Byly tam i hodiny a nad nimi byl červený kříž - znamení nemocnice. Na těch hodinách bylo pět minut po dvanácté. Původně to bylo z reklamy na hodinky- třičtvrtě na devět a p- ne nevím. Byly tam troje hodinky a mezi nimi plus. Abych měla ten červený křížek nahoře- otočila jsem to- a měla jsem to co jsem potřebovala hodiny-pět minut po dvanácté. I to - už zase umírá- najednou to droboučké vyskočilo z televizního programu. Eva řekla, ať to dám paní Doktorce- nedala jsem jí to, ale jeden den jsem měla pocit, že se na ni někdo díval, když jsem nebyla na pokoji- předtím si Eva všimla, že ji tam pořád ještě mám. Tak jsem jim ji i s touhle novou dala.
Vytváření koláží mne uspokojuje-vyjadřuji se- mluvím o tom-bez ohledu na dané téma.
Tuhle koláž jsem ještě po obědě dodělávala na kuřárně. Ostatní se na to dívali divně. "To měla být radost" Položila jsem si ruku na srdce a řekla "Když to není tady- tak to nemůže být ani tady"- ruka na koláž. Uspokojila mne. S nikým jsem to neprobírala, nebylo to zajímavé- bylo to dobře, příliš bych mluvila.
