Ležím na zádech na nemocniční posteli- jsem v obrovském sále- nevidím stěny, ani strop. Všechno je zářivě bílé. Sál je plný. Vypadá to-jako dav, který na něco, v naprostém tichu -čeká. Necítím žádný pocit, ani myšlenku- je to jako pocitově sterilní. Vidím zářivě bílé lidi - nejsou to lidé. Vstávám z postele- jdu k jakémusi výklenku. Je tam moje sestra-je v bílém, ale obličej a vlasy má barevné- jako hodně nalíčená. Díváme se na sebe- má zářivě modré - ostré oči. Divím se tomu, ona má oči hnědé. Vracím se zpátky. Ležím na zádech. U nohou stojí dva bílé stíny- je to mamka s tátou. Někdo hlasitě-dunivě- jako v tunelu- říká něco o tátovi a jeho uniformě. V té chvíli ho vidím - barevně. Cítím k němu pohrdání-sen končí.
Byla jsem vyhnána - nevzali mne mezi sebe. Váhy nebyly vyrovnány.
