Uvědomuji si, že při některých rozhovorech je tma-ale nemůže být, když venku svítí slunce.
Od rána cítím-jak to narůstá. Je to přepětí - co to je ? Chci odejít - cítím, že mne ostatní nechtějí- proč ?
Později mi paní Doktorka vysvětlila, proč se mne ostatní bojí,” směju se, jako když cením zuby”, mrzí mne to-jsem nejistá-bojím se a snažím se to zakrýt. Je mi zle.
Jdu s Ditou na "C". Nechtěla jsem tam. Sestřičce se to nelíbí. Jitka mi připadá rozpačitá-už mne nechce-je to trapas. Jiřík mne rád vidí. Paní V... má radost, ale hned mi říká "Oni Vám tady strašně ublížili"-okamžitě říkám"Ale ne, já jsem tady musela být, nejsem v pořádku", je rozčilená-musím ji uklidnit, nemůžu se na to zeptat-odcházím - nevím co to znamená
Místo paní Drahy přichází Danuška, ale nevím, jestli to nebylo až v pátek- ne určitě to bylo ve čtvrtek. Pořád naříká, že sem neměla chodit - a pořád to samé dokola- je s tím protivná, ale nepřestává, asi nemůže jinak. Jsem s Janinou na pokoji-hraje na harmoniku a já zpívám-dívám se do zpěvníku "-Pár havraních copánků" a hlavně "Dajána". Neumím zpívat a už léta jsem nezpívala a jsem strašně prokouřená a ještě k tomu odkašlávám ten zápal plic. To Danuška-ta zpívá krásně, ale dost nesměle.
Je autogenní trénink
Je tu paní Eva Š . Ležíme na chodbě. Lítám si po svém. AT končí. Paní Jarka dostala křeč do pravé nohy, nemůže vstát, dusí se a naříká. Volám na sestřičku. Jdu k paní J. Klekám si k ní- a pokládám jí ruku něco pod půlku stehna. Sestřička si kleká z druhé strany.-Dívám se na ni- prohmatává lýtko- začínám být netrpělivá. Dívám se na ni - už není čas - není čas někoho přivolat- musím to udělat sama.
Zvedám ruku a formálně sahám taky na lýtko- říkám "je to zatvrdlé".
Pokládám ruku zpět na to samé místo. Dívám se na sestřičku- konečně se mi podívala do očí. Očima jí říkám "Já to udělám". Vstává - stojí a dívá se na mne - ruší mne to, nechci, aby se na mne dívala. Říkám - paní musí dýchat-sebere se a jde k její hlavě - mluví k ní.
Zvedám dlaň a pokládám ji kousek pod kyčel. Plynule jedu po celé noze-až k prstům. Když přejíždím to místo, kde dlaň ležela předtím- paní vykřikne bolestí. Uvědomuju si, že musím velmi jemně- opatrně-jenom konečky prstů-abych jí neublížila.
Pokládám ruku na kyčel.
Položit- počkat - rezonance - ruka jde k bolavému místu-rezonance-jde ke kolenu -rezonance-jde přes lýtko-rezonance-jde přes nárt - a ven !
Opakuji to 2-3x
Najednou cítím-jak jsme se všechny tři dokonale vyladily- jsem v nich a ony jsou ve mně. Zvláštní pocit-cítím jejich tep a jejich dech - je i můj- jsme spojené v jednu bytost-je to mimořádné -skvělé.
Poslední jetí
Před půlkou lýtka mne začnou brnět prsty. Ruka sama zrychluje - a ven !! Odtřepnu - zostra. Vím, že je to skončeno. Cítím jak se ostatní kolem nás nadechli- všichni to víme.
Vstávám - jsem trochu omámená, chci hned odejít, ale pak se zastavím a ještě jí pomůžu vstát- pak odcházím - jako bych se v té chvíli vznášela.
Asi tu noc jsem poprvé uviděla Evu. Když v noci při kontrole pootevřela dveře- zvedla jsem hlavu a podívala se na ni.-zajímala mne - někdo, koho neznám. Nespala jsem - ta rezonance. Celou noc to slyším – až do rána.
No - to byl den - jako vymalovaný
Pátek, z toho dne skoro nic nevím. Před skupinou jsem na pokoji - snažím se probrat-spala bych. Dveře na chodbu jsou otevřené, otírám si obličej- na chodbě jde ten student-na chvíli se na sebe díváme-má zvláštní oči- dívám se na něho.
Paní doktorka P sjela Danušku-šla ji zlobit,ať ji pustí. Udělala jsem z toho legraci "ta Ti ale dala. No vidíš"-zdá se, že ji to ale uklidnilo. Jinak, ani nic nevím-spala jsem - klidně třeba jenom na pět minut-bylo to náhlé a velmi hluboké, no po takové noci není divu-asi jsem odčerpala část energie a zdá se, že už nenarůstá- spím- spím.
Sobota a neděle - službu má Eva -jsem spala. V sobotu jí říkám o svém prvním vjemu-o těch reflektorech a co jsem viděla , a že nemůžu spát. Asi je to divný, teď spím i v chůzi. Děláme koláže. Já dělám koláž o svých vjemech, protože mi to Eva řekla-ať ji udělám. Je to pracný-hledám písmenka, abych ty vjemy popsala-tak, jak jsem myslela a co jsem slyšela to se opravdu zobrazit nedá-jen velmi přibližně - je tam i ta ENERGIE pro pana doktora a plameny pomsty a úplně na konci dvě skleněné -nádherné zeměkoule- Almanach -Encyklopedie. Dokončovala jsem to ještě v neděli.
V neděli nás Eva učí jak správně dýchat, abychom se zbavili úzkosti. Říkám "..když to na mne přijde při jednání úzkost - tak si nemůžu lehnout a vydýchat to. Náš vztah je takový křečovitý-jako když se očichávají dva dravci.
Večer přichází Eva na můj pokoj. Při tom dýchání nás Eva obchází - sahá mi na břicho-je mi to nemilé-rudnu-nevím proč-nemám ráda,když na mne někdo sahá. Řekla, že to bude přechodem. Máme si představit -vyvolat nějakou barvu. Já vidím modrou a uprostřed žlutou .Říkám, že vidím modrožlutou-chce,ať tu modrou vymažu-chce, abychom si představili žlutou -slunce. Zdálo se mi, že ji moje modrožlutá zarazila-nevím proč.
Odpoledne- Eva přichází za mou na pokoj, Danuška tam není-nevím,kde je. Probíráme moji koláž. Ochotně spolupracuji a vysvětluji -i tu energii, ale plameny pomsty už asi ne a u těch zeměkoulí jsem zacouvala-řekla jsem, jsou pěkné-ne skleněné. Taky tam bylo "POZNÁNÍ" a "Už zase umírá".Tak opatrně jsem se tím ptala - co se stalo? Nedostala jsem odpověď.
Už na "C" jsem si připadala , že vyhledávám informace v obrovském archivu-listuju-bleskově, jako počítač-pokud tam je -najdu ji. Zdá se mi, že tenkrát to šlo mnohem rychleji než bylo obvyklé. Informace mimořádné-snad věštebné, mohou být odpovězeny ihned, ale častěji i s větším časovým odstupem-ty už potom ale nesděluji-nevracím se k tomu-musel by se ten člověk zeptat znovu. Vůbec nejpřesnější-stoprocentní jsou informace náhlé- které mne najednou -úplně bez příčiny a jakékoliv logiky napadnou a já je zničehonic vyslovím, bez toho, že by se na to někdo ptal - a je mi jedno komu to sdělím-prostě to najednou vyslovím-bez důvodu.
Takhle náhle-bez důvodu jsem asi před osmi lety-bylo to asi z jara-vyslovila, že se pohnula zeměkoule -slunce je jinde-řekla jsem to Marušce, že budeme mít tropy-smrště a vedra. Byla jsem si tím naprosto jistá -věděla jsem to. Maruška o tom mluvila s Kájou-ten se tomu vysmál -nevěřili mi- později ale uvěřili - v průběhu těch let a Maruška to už dávno přijala jako samozřejmost. Teprve nedávno řekli v rádiu, že bylo přeměřeno postavení rovníku-posunul se o 2680 kilometrů ?- to bylo reálné potvrzení.
Jiná kategorie- je naprosto běžná po celý můj život. Proti tomu jsou věštebné sny vcelku zanedbatelné. Prostě vím dopředu co se stane a to v mnoha případech-předvídavost. Týká se to mne a mého okolí, na rozdíl od těch velkých-náhlých. To co předvídám- můžu změnit,když se podle toho zařídím, když ale něco vím a nezměním to, nebo neudělám nic pro to, abych to změnila-tak je to zlé. A je to tak, že já sama se vůbec na to všechno dívám poněkud skepticky -většinou sama sebe pohaním, že si vymýšlím pitomosti, že tak to určitě být nemůže, ale ono je - jestli ne vždycky-tak velmi často.
A brzo už to bude devět let-devět let. Věděla jsem to a zaháněla jsem to- neudělala jsem nic... A potom...Tenkrát, přesto, že jsem ve svoje schopnosti nevěřila-jsem si zakázala je používat, ale ono to stejně fungovalo dál-jen jsem se tím naprosto neřídila-jen jsem se dívala, jak sama sebe ničím a všechno kolem sebe-jen jsem se dívala... dívala...
Tak to byly ty skleněné zeměkoule
