Jsem v léčebně - na chodbě - stojím před dveřmi - vypadají jako ve skutečnosti-jenom zámek je obyčejný-ne patentní.
Za mnou- směrem k oknu a kuřárně - stojí ostatní- nevidím je, ale vím, že tam jsou.
Zevnitř je slyšet strašlivý rachot a řev. Domlouváme se - beze slov- že je to medvěd. Byl zavřený v té drátěné posteli-a teď ji trhá a rve se ven. Víme, že někoho napadl. Hluk utichl-je naprosté ticho. Slyším dvakrát otočení klíče v zámku. Dveře se otvírají-ke mně. Z nich vychází Radek- levou ruku si drží pokrčenou před obličejem. Vychází ven a běží pološerou chodbou k jídelně, kde se svítí. Uběhne asi do poloviny chodby. Zastaví se - a otočí se zpět - k nám. Ruku má přes obličej-dává ji dolů - má brýle. Děsivě se lesknou- v očích má děs. Obličej a krk má poškrábaný a krvavý- od drápů toho medvěda. Dívá se na nás - pak se otočí a utíká dál do světla - do jídelny a za roh. Má flanelovou košili- zeleno-černě kostkovanou.
Stojím před pootevřenými dveřmi- napadá mne, že bych měla zjistit- co Radkovi je- ale dívám se na ty dveře. Beru za kliku a vstoupím dovnitř.
Jsem v malé předsíňce - je v ní naprostá tma, přesto vidím, že v ní nic není.
Vlevo jsou další dveře- jsou trochu pootevřené a prosvítá z nich - zářivě bílé světlo - je naprosté ticho.
Stojím před nimi. Vím, že je tam ještě jeden člověk, ale už mu nemůžu pomoct - je mrtvý.
Je tam - něco - není to medvěd - všechno je zářivě bílé- váhám, jestli se mám podívat dovnitř.
Zvedám ruku - něco je u mrtvého člověka - skloněná hlava - žere ho - zvedne hlavu- a dívá se přes dveře na mne- cítím hrůzu - chvíli s tím bojuju- pomalu vycouvám ze dveří ven. Zavřu je a zůstanu stát před nimi - dívám se na ně. Jsou od mého pokoje.
Z neděle na pondělí se mi zdál ten zvláštní sen-ten co tady popsala -ta hrůza.
Pondělí-komunita. Někdo mi zasedl moje místo. Sedím trochu jinde-nejsem tady dobře schovaná, ale dnes je mi to jedno-spím-spím. Z dálky slyším - Zdeno- Zdeno. A zase, už nějak naštvaně...Zdeno. Asi do mne někdo strčil - nevím. Je to Doktorka. "..Jak Vám je ?" Dívám se na ni, zvedám hlavu, abych ji viděla - dívá se na mne. "Teď zase pořád spím". Dívám se na ni dál. Vedle ní sedí ten student - ukazuje mu něco v mých papírech-moje desky mají trochu jinou barvu, než ostatní.Něco mu říká, jako by se něčemu divila, nebo zdůvodňovala- on vypadá rozhořčeně. Předtím paní Doktorka řekla-to dělají ty léky-nechceme Vám ublížit. Aha, zabralo to. Dívám se na ně, skláním hlavu -vůbec mne to nezajímá-spím-spím.
Skupina- studenti nepřišli-ostatní se zajímají, proč tu nejsou. Paní Doktorka je naštvaná "Já je nehlídám -já jim neurčuju co budou dělat"- proč ? - nějaký konflikt ? Myslím, že od té doby už jsem je nikdy neviděla, ale nevím.
Sedím proti paní Doktorce, dívám se ven . Probírá Blanku - pláče. Říká jí "Jsou rány, které se nikdy nezhojí" Nedívám se na ni - říká to i mně - a sama sobě ? Nevím, asi ano.
Odpoledne jsem čilejší - jestli to není nějaká moje komedie. Byla jsem venku.
Odpoledne- jsem sama na pokoji, někdo klepe a vchází- paní doktorka - usmívá se na mne - hezky, jsem ráda, že ji vidím.
Moje nohy stepují, něco mne táhne k oknu- pootočím se k němu a zase zpátky - sakra - ovládni se. Dívám se na ni - je užaslá. ...CO TO BYLO ? - ne slovy- slyším ji, nebo sebe, nebo obojí ? Podařilo se mi ovládnout se-uvědomuji si strach-hrůzu- ne tak intenzivní, ale jako v tom snu. Ten sen mi pomohl pochopit, že se BOJÍM ! Myslela jsem si, že jsou to rozpaky, nejistota - trapnost mojí situace , a on to byl strach- od samého začátku.
Strašlivě se jich bojím - každého psychiatra a asi i psychologů, je možné, že tenkrát jsem se toho psychologa bála, i když o tom opravdu nevím. Paní Doktorka mi přišla říct, že mi někdo volal-myslela si, že mne to potěší .. a zatím tohle, stejně to byl H, ještě měl tu sprostotu, že se tam chtěl večer nacpat. Požádala jsem sestřičku -ať ho vyhodí - nějakou náhodou jsem právě seděla v jídelně- to nebylo běžné a tak mne slyšel. Potom v noci mi řekla "...Nashledanou.." Trochu mne to udivilo, ale ona odcházela z mého života - navždycky. "...Sestřička odešla ..." -navždycky. Víc nevím.
Někdy hned ze začátku - to už tam byla Danuška- celou noc jsem nemohla spát - na nádraží posunovali vagóny -hrozné rány -celou noc. Milan se na mne dívá ustaraně "Ty se bojíš, že se mi v hlavě srážejí neurony ? " směji se tomu - "Danuška to taky slyšela" . Blanka vstává a jde ke mně. Ptá se na něco z literatury- odpovídám "Host do domu" . Z čajové kuchyňky vyšla pani Doktorka- na nikoho z nás se ani nepodívala. To je divné - je tu brzo - a tam Teď vím, že nádraží je odtud hodně dalako - a za další 4 roky už jsem to nikdy neslyšela. Co to bylo ?
Úterý - nevím proč, ale ráno vyprávím Blance a Ditě ten svůj hrozný sen. Na závěr bych málem řekla, že to byl psychiatr-samozřejmě jako žertem, ale zrovna přišel Jarda, a tak už mlčím.
Večer nás bere Eva na denní stacionář- je tam místnost, kde si můžeme hrát. Dělá nám hezký autogenní trénink- má kašel-musí pryč - přeju si, aby jí bylo dobře-ostatní si mysleli, že kašlu já. Hráli jsme si, cosi jsme psali na lísteček-myslím .poštolka-voda-drak. Dozadu jsme měli napsat-co nejsme.Potom jsme si vybrali líčidla a měli jsme se nalíčit jako to co nejsme. Já jsem napsala, že nejsem muž. Paní Doktorka mi přede všemi řekla, že mám víc mužskou povahu-to mne zamrzelo, nemyslím si to, tak jsem šeptla- "Jsem žena". Panebože to si myslí, že jsem nějaká mužatka, nebo co ? Opravdu nemilé, to mi teda nepřidalo. Teď už vím, že v každém muži je část ženy a v každé ženě část muže. Já jsem vždycky byla v mužské pozici- jistě musela moje mužská složka převládnout-alespoň navenek. Třeba neschopnost dát najevo ty nejvyšší city - nějaký ostych před tím. Nedokázala jsem nikdy dát najevo mamce, jak strašně moc ji mám ráda- nikdy- nikdy - jak mne to bolí- strašně. Mami -mami.
-Tak jsem to vzala zkrátka. Namalovala jsem si vousy a bradku- co taky víc. Všichni byli krásně zmalovaní-nejvíc se mi líbila Blanka, ale to měla být mrtvola- no opravdu tak nevypadala-slušelo jí to. Pak jsme předváděli to co nejsme a ostatní hádali co to je – líbilo se mi to. Dělala jsem jako když sedím a piju pivo- málem jsem upadla, ale byla tam žíněnka-smáli jsme se.
Nakonec se Eva zeptala, jestli při tom někdo něco necítil- seděli jsme na zemi podél zdí- a já věděla, že já ano. Řekla jsem "..Já ano"- pravá ruka ukázala na Radka - seděl vpravo- a já - ve zvláštním stavu - řekla "Přesně takhle jak se namaloval vypadal Radek v mém snu-stručně ho popisuju- jen Radka - jak vyšel - zkrvavený. Ukazuji rukou "To jsou drápy od toho medvěda !" Radek se bojí. Říkám -nemluvila bych o tom, ale teď se to vysvětlilo- viděla jsem Tě jenom tak jak vypadáš dnes- tak už o tom můžu mluvit. Eva tomu nevěří, říkám - já bych o tom nemluvila, ale o tom snu jsem řekla ráno Blance a Ditě. Dívá se na ně - Blanka to dosvědčila, Dita mlčí. Později chtěla Eva, ať jí ten sen řeknu- do toho tam pro něco přišla paní Doktorka - hned zase odešla. Ptala se, kdo byl ten mrtvý člověk- řekla jsem, že jsem to byla já. Byla tam tma, ale bylo to ve dne a svítilo sluníčko.
