"DÉČKO"
Šla jsem tam proto, že jsem věděla, že je tam paní Doktorka - hledala jsem ji - šla jsem za ní. Tenkrát si mne vzala.
Narazila jsem na velký rozpor. Tenkrát jsem se na jednu stranu , až otravně snažila od tama odejít a na druhou stranu zase jsem souhlasila s tím, že budu brát antidepresiva- mělo mi být, a určitě taky bylo, jasné, že dokud nezaberou - tak mne nepustí - tím se to prodloužilo. Chtěla jsem pryč - a chtěla jsem na "Déčko", protože jsem hledala paní Doktorku. To mi přece muselo být jasné, že se tím můj pobyt nejspíš prodlouží. No nevím, asi mi toho jasného tenkrát moc nebylo - dnes bych řekla - něco černého se bělá. Taková komedie - stydím se za to- měla jsem hned odejít - neměla jsem tam vůbec chodit, ale tenkrát mi to asi zas tak úplně jasné nebylo. Tak jsem tam nakonec byla dva měsíce - bez čtyř dnů.
V tom- co se stalo tady- mám mohutný zmatek- v čase- i v lidech.
Ve čtvrtek - asi - myslím, že po obědě, mne sestřička odvádí na "Déčko" - stejná chodba - dveře - červenohnědé- zvoní. Někdo nám otvírá - staniční ? Vede mne na pokoj, kde budu. Je tady paní, asi v mém věku-tmavovlasá-vypadá předčasně zestárlá - paní D. Provádí mne po oddělení - ukazuje mi kde co je- organizátorka. U sesterny narazíme na staniční -chce, abych jí dala své doklady- říkám jí, že je nemám, přesto je dál chce. Říkám jí, že je mají policajti- nevěří mi. Nechci o tom mluvit před D. Nacpu se na sesternu-zavírám dveře "Já jsem se pokusila o sebevraždu a moje doklady si vzali policajti" Pohrdavě odfrkne "Ty ale určitě máte někde doma". Tak jdu pryč.
Je to tady jako v ráji-není tu ten hrozný pach - všechno je čisté a je tu víc světla. Na pokojích jsme po dvou. Kuřárna je velká a pevně oddělená dveřmi od požárního schodiště- žádné mříže - líbí se mi tu- já se jim ale moc nelíbím, kouří tu hlavně ženy, jen jeden muž -J. Baví se hlavně o lécích- co kdo bral, nebo bere- tráví tím většinu času. Je tu i maličká - dělá, že mne nezná. Připadám si mezi nimi jako vetřelec - no jsem nová, ale nahoře na "C" to takhle nebylo - tam každý hned zapadl. Víc nevím - asi je čtvrtek.
Pátek- v devět hodin je komunita, potom ve třičtvrtě na jedenáct - skupina. Paní Doktorka si mne vzala - jsem ráda-počítala jsem s tím. Něco o sobě říkám - ty bláboly- jsem sebevrah - mluvím o tom jako o namazaném chlebu. Mluvím o sobě- ten výmysl - zdá se, že je to dobré. Jsem příliš- přehnaně sebejistá -pravda je jiná. Hraju to co nejlíp. Uvědomuji si, že jsem nějak rozjetá- jsem nervózní ? “Jsem moc ráda, že jsem sem mohla jít.” Na závěr - nevím co mne to napadlo- říkám ten vtip Novotnýho - o Novákovi "...Byl jednou nějaký pan Novák-celý život dřel a šetřil a vydělal velké peníze. Až pak jednou koukne do zrcadla- no já vypadám, něco s tím musím udělat-peníze si do hrobu nevezmu. Tak si koupí krásné nové auto, obleky, zajde do kosmeťáku a tam mu udělají plastiku - je spokojený. Vyjde ven - a prásk - přejede ho auto. Tak tam tak leží- dívá se do nebes a volá -pane Bože - pročs mi to udělal ?! Obloha se rozestoupí a ozve se boží hlas - "Ježiš-Marja - Novák- já jsem Tě nepoznal !" Paní Doktorka se tomu směje - hodně - až příliš. Ostatní jen tak -symbolicky. Paní Draha tady není - je na nějakých vyšetřeních. Odpoledne skoro všichni odjeli na propustky domů. Zůstali jsme tady asi jenom tři. Nevím - nikoho z nich jsem snad ani neviděla.
Sobota a neděle - jsem úplně sama, nic se neděje, ani komunita tady není. Jsem sama - to je hrozný -pořád jsem s někým byla a najednou-nikde nikdo.
Je večer , rozhodla jsem se, že konečně zavolám Č. Jdu k telefonu, je mi těžko. Ze sesterny vychází sestřička - mluví na mne. “Zrovna jsem se na Vás šla podívat.” “ Jsem tady sama” - brečím. “Chtěla jsem se zabít...” Je mi zle, nemůžu si vzpomenout - co jsem si vzala. Zrovna se střídají směny. Přicházejí lidi z propustek. Sestřička mne předává Evě II - už nechci dál mluvit, říkám, že už je to dobré, ale nepouští mne, a tak s ní mluvím. Myslím, že zhasla-je tma. Jen tak plácám -mluvím o škole-říkám jí jak jsem jako dítě málem zemřela , a že jsem prázdná. Mamka často říkala, že dokud nebylo jisté, že jsem inteligntní, tak se bála-jestli jsem normální-byla jsem divné dítě. Nakonec jsem ji naštvala. Proč tak strašně kecám ?
Není mi tu dobře- na kuřárně cítím odstup. Je tu B - zdravotní sestra ... říká mi "nám tam na JIPCE umírají děti a pak nám tam přivezou ožralého sebevraha a zabírá tam místo.. " - je to tvrdý- jsem z toho špatná . "..Ale pak to udělala moje kamarádka, a když jsem poznala Tebe tak ..". Tím ale nic nezmírní- já jsem po nich nechtěla, aby mne zachraňovali-měli mi dát pokoj.
Ve skupině je nás osm. Já jsem na osmičce, hned vedle společenské místnosti.
Je asi pondělí - nevím, asi večer- jsem pani Draze řekla- poprvé v životě- svoje básničky- něco v ní muselo být - bylo to poprvé -líbí se jí a chce, ať jí nějakou napíšu- to jsem ale odmítám. Nikdy žádná z nich nebyla napsána. Ty které jsem napsala – shořely – nenávratně.
Tak něco malého na rozjezd - vznikly už tak dávno a už nemusely být - vzala bych je s sebou. To jsem byla ještě skoro dítě.
Nač jsi tak pyšný, člověče
květiny přece také sní, a jako nám- jim zdá se
o vodě, slunci, kráse,
nebo snad o hvězdě- jejíž svit- než soumrak jim hlavičky skloní - sotvaže stačí zachytit
a tak se zdá jim o ní.
Nač jsi tak pyšný člověče - květiny přece také sní
-než kosa tvá louku poseče - a mají svá tajemství.
Na noční obloze - hvězda k hvězdě tak blízko má - a přece je dělí vzdálenost nesmírná.
Jako ty hvězdy - vesmírem lidé bloudí - jak jsou si blízko, když za ruku se vedou - a přece tu vzdálenost obrovskou- překonat nedovedou
Držme se milý můj pevně za ruce- ať vyhneme se propastím - já s tebou - chtěla bych - dojít až do konce - po cestě za štěstím
Po celý život, každý z nás, o štěstí musí snít - a kdyby trvalo jen vteřinu - i pro ni stojí za to žít.
Snad někdy - v neskutečném čase - se hvězdy setkají - a bude mezi nimi smír - pak z nekonečna vteřin štěstí - vznikne nový vesmír
Tím vesmírem zas bloudit budem spolu - mi dva - po noční obloze, kde hvězda k hvězdě tak blízko má
